SPOLEK TŘIATŘICET - CO O NĚM VÍME?

Kultura - slovo, které všichni známe, ale které může pro každého z nás znamenat něco trochu jiného. Za-tímco jedni chápou kulturu v jejím nejširším pojetí, tedy projevy, spojené se spolužitím v sociální skupině, které se týkají každého z nás, další mohou kulturu dělit na její jednotlivé odnože od kultury materiální (co máme, potřebujeme, chceme mít, s čím zacházíme a co využíváme), normativní, zahrnující zákony, pravidla a další normy života ve společnosti, až po kulturu duchovní, zahrnující víru, vědu, ale i umění a další. A právě posledně jmenovanému fenoménu, oblasti umění, jeho propagaci a šíření, se v Čáslavi již řadu let věnují členové spolku Třiatřicet. O jeho činnosti hovořil pan David Novák.   

 

Kdy a proč vznikl spolek Třiatřicet?

Spolek vznikl formálně v roce 2011, ale už od 90. let existoval jako neformální sdružení lidí, kteří příležitostně spolupracovali na různých kulturních projektech. Toto období skončilo v roce 2006 v důsledku dvou událostí - náhle zemřel filosof, překladatel a kunsthistorik Petr Kurka, s nímž jsem v té době připravoval několik akcí, a já sám vzápětí odcestoval skoro na čtyři roky do zahraničí.

Když jsem se v roce 2010 vracel, už jsem byl domluven s brněnským výtvarníkem Petrem Modlitbou a čáslavským mu-zeem na výstavě, která pak proběhla na jaře 2011. Někteří přátelé mi s ní nezištně pomohli a po vernisáži mne vyzvali, ať v Čáslavi zorganizuji něco dalšího, což byla věc, o které jsem původně moc neuvažoval. A tak spontánně a jaksi sám od sebe vznikl spolek Třiatřicet.

 

To je zvláštní název. Proč právě Třiatřicet?

Ptá se na to spousta lidí a většina z nich už přichází s nějakým vlastním možným vysvětlením, které by mě obvykle vůbec nenapadlo. Baví mě to, a abych nepokazil hru, můžu na otázku „Proč právě Třiatřicet?“ odpovědět jen „A proč ne?“.

 

Kdo patří mezi členy nebo spolupracovníky spolku?

Spolek má nejnižší zákonem povolený počet členů, tedy tři - vedle mne jako předsedy jsou to od samého začátku pánové Kamil Handlíř a Honza Andrle z čáslavské firmy HO-KA Interier. A pak je tu spousta více či méně stálých spolupracovníků a lidí, kteří nám různou formou pomáhají. V první řadě Petr Svoboda, ředitel Galerie výtvarných umění v Mostě, paní Eva Albrechtová, ředitelka Dusíkova divadla a její báječný tým, Lenka Jelínková z muzea, Hanka Čermáková, která nám spravuje účetnictví, Iva Poláková, která nám pomáhá s organizací vernisáží, pravidelný fotograf našich akcí Mirek Lepeška, učitelé z místní ZUŠky a jejich žáci, kteří se starají o hudební program vernisáží nebo vynikající mladý historik a spisovatel Tomáš Bandžuch.

 

Vy jste zakladatelem spolku - navázal jste v tomto směru na nějakou rodinnou tradici?

Tak trochu. Mezi mými předky a příbuznými by se našlo několik vynikajících kapelmeistrů, herců - prateta třeba hrála s Vlastou Burianem či Jindřichem Plachtou - nebo světově proslulý filmový kameraman. Moje maminka pracovala desítky let na různých pozicích spojených s kulturou - byla třeba předsedkyní poroty festivalu amatérských filmů Rychnovská osmička nebo dlouholetou ředitelkou Okresního muzea Orlických hor. A nesmím zapomenout na svoji sestřenici Jarmilu Zbořilovou, která již léta vede úspěšně a s obdivuhodným elánem Pardubickou komorní filharmonii.

 

Má i vaše povolání něco společného s kulturou nebo organizací podobných akcí?

Absolutně nic - vzděláním jsem ekonom a už řadu let pracuji jako informační analytik. Právě proto mne možná i po těch letech baví pohybovat se souběžně ve dvou odlišných světech.

 

Jaké akce dosud spolek v Čáslavi zorganizoval?

V Čáslavi šlo dosud hlavně o výstavy a doprovodné katalogy. Naší první akcí byla zmíněná výstava Petra Modlitby. 

O rok později následovala výstava fotografky Idy Saudkové a v roce 2013 veliká výstava jejího životního partnera, profesora Vladimíra Franze, v tehdy čerstvě rekonstruovaném divadle. 

V roce 2014 jsme uspořádali nádhernou krajinářskou výstavu Pavlu Vašíčkovi, ke které jsme díky soukromým dárcům vydali náš první katalog. Vloni jsme zorganizovali pět akcí, z toho čtyři přímo v Čáslavi - kromě historicky dosud nejrozsáhlejší výběrové retrospektivy z díla známé fotografky Terezy z Davle, opět doprovázené katalogem, jsme také vydali katalog Tóny Železných hor ke stejnojmenné výstavě Zdeňka Sejčka k jeho devadesátinám, minikatalog k výstavě Kamily Ženaté při příležitosti prezentace děl, která v uplynulých letech darovala městu a uspořádali jsme přednášku profesora Vladimíra Franze v aule gymnázia. Naším dlouhodobým projektem je pak přehled významných Čáslaváků, který jsme vytvořili na Wikipedii a který neustále doplňujeme.

 

Realizuje spolek další akce i mimo Čáslav?

Už dvacet let se například staráme o mediální archív Vladimíra Franze a správu jeho webu. Vloni jsme v Městské galerii v Třemošnici uspořádali výstavu velmi talentované mladé designérky Alice Endychové, před třemi lety se nám zase podařilo dotlačit k vydání vlastní publikaci o válce v bývalé Jugoslávii. 

Připravili jsme také k vydání český překlad autentických vzpomínek bosenskosrbského chlapce na válku ve východní Bosně, jehož se nedávno ujalo jedno pražské nakladatelství.

 

Podporuje město Čáslav nějak Vaši činnost?

Kromě toho, že pravidelně úzce spolupracujeme s různými místními institucemi, město nás podporuje prostřednictvím finančních grantů a díky tomu jsme také schopni s dostatečným předstihem zaručit vystavujícím umělcům určitou úroveň kvality organizace. Obvykle se jedná asi o třetinu až polovinu potřebných prostředků. Zbytek musíme sehnat nebo zaplatit sami. U akcí, které organizujeme mimo Čáslav, samozřejmě město o žádné dotace nežádáme.

Nežádáme ani o jakékoli příspěvky na náš běžný provoz, ale vždy pouze na část jasně specifikovaných přímých a snadno doložitelných nákladů spojených s konkrétní akcí. Cokoli jiného bych z naší strany pokládal za drzost. Důležitou podporu a současně závazek pro nás představuje i fakt, že v posledních letech poskytuje oficiální záštitu většině našich akcí pan senátor a čáslavský starosta inženýr Jaromír Strnad.

 

Je podobných organizací v republice podle Vašeho mínění dostatek? Pokud ne, jak by bylo možné podnítit vznik a rozvoj dalších?

V ČR existuje asi sto třicet tisíc nevládních organizací a naprostou většinu z nich tvoří spolky. Čistě statisticky je tedy zhruba každý pětasedmdesátý obyvatel této země členem nějaké neziskovky. To mi nepřijde jako malé číslo. Koneckonců, založit podobný spolek a udržovat jej při životě není z for-málního hlediska zas tak náročné. 

 

V minulosti jste si postěžoval na malý zájem lidí o kulturu obecně. Je tomu tak stále? Případně jaké vidíte možné východisko?

To nebyla stížnost, spíš povzdech. Žádná dramatická změna k lepšímu za ta léta nenastala a nejspíš ani nenastane. Mám přitom s čím porovnávat - pocházím Rychnova nad Kněžnou, tedy z přibližně stejně velkého města, kde se každoročně koná spousta rozmanitých a mnohdy organizačně i finančně náročných kulturních akcí, včetně mezinárodních. U Čáslavi asi hraje svoji roli blízkost Kutné Hory. V obecné rovině tu asi také funguje jeden ze současných trendů moderní civilizace, kterým je neustálé rozptylování a zahlcování pitomostmi. Současná společnost jako by programově vytvářela člověka nekulturního a tedy nesvéprávného, uštvaného jako veverka v otáčivé kleci a vnímajícího svět pouze v kategoriích černá - bílá; takový člověk je potom snadno manipulovatelný. Jediným východiskem je uvědomit si, že vám něco podstatného schází - ale to je běh na dlouhou trať.

 

Mohou klasické výstavy v současném multimediálním světě běžného člověka výrazněji zaujmout?

Myslím, že nejde o multimedialitu, ale o energii a srozumitelnost. Domnívám se, že velká část současného umění je ve skutečnosti prázdný prostor plný netalentovaných, ovšem neuvěřitelně sebevědomých podvodníků, kteří se pachtí za originalitou a současně za nic a ničím neručí. Jak píše Miloslav Moucha, jsme v situaci, kdy v umění už nejsou ani náhodou jakékoliv stopy po umění. Obraz jako klasické médium ovšem dokáže podobné podvodníky velmi rychle usvědčit z neumětelství a proto je taky tak štve a proto se mu mnozí vyhýbají. Protože dokáže být srozumitelný sám o sobě, umí být soběstačný, dokáže přenést energii, kterou do něj tvůrce vložil, vyvolat hluboké emoce. Zároveň po tvůrci nezbytně vyžaduje řemeslo. A proto jsem přesvědčen, že vnímavého člověka dokáže skutečně zaujmout právě to, čemu říkáte „klasické výstavy“.

 

Kvalitních uměleckých prací z různých oblastí vzniká jistě i dnes poměrně hodně. Jak se mají lidé, kteří se o umění nezajímají do větší hloubky, v této tvorbě orientovat tak, aby dokázali vydělit právě ta kvalitní díla? Je možné nabídnout nějaké vodítko?

Stačí jen trocha osobního zaujetí a času, který se vám ale stonásobně vrátí. Hlavní je nebýt jen pasivní konzument toho, co se vám samo vnucuje. Rčení, že jsme to, co jíme, platí podle mě stoprocentně i v této oblasti.

 

Jaké vidíte největší problémy současné kultury a co Vám naopak dělá radost?

Problémů v oblasti kultury je spousta, ale povím vám, co mě v posledních měsících nejvíc vytočilo. Rada Ústeckého kraje provedla v květnu bez jakéhokoli zdůvodnění náhlou hromadnou personální čistku mezi dlouholetými řediteli významných kulturních institucí. Mezi vyhozenými řediteli je také náš dlouholetý spolupracovník a kurátor našich zdejších výstav pan Petr Svoboda, který již od roku 1991 vedl velmi úspěšně Galerii výtvarných umění v Mostě.

Radost by mi naopak udělalo, kdyby se chytili za nos a své rozhodnutí revokovali.

 

Jaké jsou další plány spolku - připravují se další výstavy nebo jiné akce?

Například výstavy v Dusíkově divadle máme právě v tuto chvíli naplánované na šest let dopředu. Nejbližší bude zahájena na počátku letošního října; půjde o rozsáhlou přehlídku díla významného francouzského malíře českého původu Miloslava Mouchy. Napřesrok, pokud vše vyjde, bychom chtěli udělat velikou výstavu významné české fotografky Gábiny Fárové. K oběma výstavám plánujeme vydat katalog. Za dva roky bude divadlo slavit 150 let své existence a pro tuto příležitost připravujeme malé překvapení. Pracujeme na několika knižních překladech, rádi bychom v příštích letech uspořádali také divadelní představení a dva koncerty. Nápadů je spousta. Uvidíme.

 

Děkujeme za rozhovor.

 

Ing. Zdeňka Nezbedová, Čáslavské noviny, červenec-srpen 2017

foto: archiv Třiatřicet, M. Lepeška, zn