Umělec Franz vzkazuje: Toto je Má vlast

02.06.2018 20:43

"Je to vlastně zpráva o tom, že ještě žiju a něco dělám," říká Vladimír Franz o velké knize, již vydal po čtrnáctileté pauze. 

Jeho hlavním oborem je scénická hudba; ostatně za ni dostal šestkrát cenu Alfréda Radoka. Kromě toho od dětství neustále maluje. "Proces malby je souložís materiálem, provedenou zkratem básně. Obraz je otevřenou formou s tvůrcem ve svém středu, formou zvolna negující lešení rámu, do níž může vjet traktor stejně jako vlétnout moucha či spadnout hvězda... Obraz je i svědectvím: byl jsem při tom," píše Vladimír Franz v nové knize. 

Ta nese název Má vlast. Někdejší prezidentský kandidát vydává knihu po čtrnácti letech, kdy vyšel jeho knižní rozhovor s filozofem Petrem Kurkou. Nové dílo je jiné; jde o soubor Franzových textů (i z Lidových novin) a důležitých maleb minulých dekád. 

"Člověk působí ve veřejném prostoru čili chtěnechtě konám činnost veřejnou. A tak je dobré to sumarizovat, neboť když se to neudělá, tak se pak člověk v posledních pěti letech dozvídal, že v životě nic nevytvořil, nemám na nic názor ani estetiku... Takže v této knize je jasně podána estetika, poetika i gestus. Schválně jsem do ní zařadil i svoje dílo z roku 1971, kdy už jsem ten názor měl," řekl LN profesor Franz (59) o svém obrazu Před bouří, který namaloval v Krkonoších ještě jako jedenáctiletý. Knihu doplňuje na sedmdesát reprodukcí. 

Většina z obrazů už je prodána, jsou v různých sbírkách. Některé by však Franz nedal z ruky, jak moc jsou pro něj důležité. Patří k nim i Dusno z Přimdy na Tachovsku. "Bylo to u rybníku Labuť, sbírala se bouřka... Podařilo se mi tam něco sevřít," ukazuje tetovaným prstem v knize. Se svou typickou energií vysvětluje, jak se snaží namalovat "nezachytitelné". Prchavé okamžiky, vzpomínky na dětství v okolí Třeboně, rozpravy s dědou v přírodě... Život. 

"Politika by mě zabila..." 

Ač je skladatelem a výtvarníkem, o životě též píše – a to "postaru", rukou, stejně jako když skládá hudbu. "Skladbu musím mít hotovou v paměti, teprve pak ji zapisuji. Totéž platí o textech, mám je už v hlavě, než je zapíšu," dodává muž, jenž právě skládá muziku pro seriál o Dejvickém divadle. 

Psával i fejetony do LN; ty nadčasovější – věnující se českým umělcůmči kulturní paměti a geografii – dal do knihy. "Franz suverénně ukazuje, v čem je síla neprávem přehlíženého literárního útvaru, protože spolu s Baudelairem ví, že vše pomíjivé v sobě nese cosi věčného, že absolutní je mrtvé bez příměsi zvláštního a že temperament autora je právě tak důležitý jako jeho nadhled," hodnotí v úvodu filozof Miroslav Petříček z Univerzity Karlovy. 

Knihou se vine Franzův vztah k přírodě či zahradě, již si v tónech skládá jako barevnou kompozici. V jednom fejetonu si vymyslel i názvy květin: střevčen, bzdír, ratavu, pyšír, šuklici, trnopud... "Chcípník bude asi dřevokazná kytka, ale jak vypadá jájí, to netuším," směje se umělec. 

Svou politickou etapu, kdy získal sedm procent hlasů v prezidentské volbě 2013, považuje za uzavřenou. Kandidoval by znovu? "To by muselo přijet poselstvo s běloušem, abych se nechal ukecat. Asi ani to ne. Jsemzastáncem drobné práce – pracovat sám na sobě a prostřednictvím toho předat lidem něco hezkého. A politika bymě zabila," dodává profesor hudby na AMU, jenž učí i malbu na Univerzitě J. E. Purkyně. 

Komu je 330stránková kniha určena? "Celý život chci od věcí plnou míru. Je určena lidem, kteří jsou citliví. Nedělám nic pro lidi uskřivnuté, o mrzkých a kusých ani nemluvě. Podotýkám, že vše, o čem píši, jsem prožil," tvrdí. 

Jeden český skladatel už dílo s názvem Má vlast vytvořil. Je to chtěná narážka na Bedřicha Smetanu? Odkaz je to záměrný, přiznává Franz. "Tuhle zemi mám opravdu rád a je nám to společné. Ale vlastenectví nechápu tím politickonárodně-obrozeneckým způsobem. Pro mne je to vztah k zemi, který si člověk musí vybudovat sám; je to něco, co má člověk uvnitř, prožité vědomí souvislostí... Je to země, jež se protkla s veškerou dobrou energií, která tu kdy byla vydána. Člověk ví, komu stojí na ramenou, a je na nás, abychom pokračovali. A když vím, komu stojím na ramenou já, musím se snažit, aby jednou někdo stál na bedrech i mně – a viděl dál," říká. 

 
Martin Rychlík, Lidové noviny, 2. 6. 2018

—————

Zpět