Ještě nepřišel můj čas

Sdružení připravilo k vydání pod názvem Ještě nepřišel můj čas první český překlad vzpomínkové knihy Not my turn to die, popisující život srbské rodiny v převážně muslimském městě Goražde během válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii v letech 1992 - 95. V současnosti probíhají jednání s nakladateli. 
 

Ukázky

(...) Kvůli nedalekým bojům začaly do města přijíždět stovky uprchlíků. Všechno to byli Muslimové, kteří buď utíkali před válkou, nebo je Srbové k odchodu donutili. Podle oficiálních odhadů se počet utečenců pohyboval mezi třiceti a čtyřiceti tisíci. V přeplněném městě našla většina z nich ubytování na základních a středních školách, a také ve sportovní hale nedaleko našeho domu. Lidé spali na hřištích a na podlahách školních tříd a sdíleli pouze pár veřejných záchodků a umýváren. V posledních dubnových dnech, místo abychom hráli fotbal jako vždycky, potulovali jsme se s kamarády kolem sportovní haly a pozorovali obrovské davy utečenců. Stále přijížděli další, v autech i autobusech, na korbách náklaďáků i valnících traktorů. Většina z těch, kteří skončili ve sportovní hale, zřejmě neměla ve městě žádné příbuzné nebo byli příliš chudí, než aby si mohli dovolit slušné ubytování.

V jednom z těchto dnů jsme s kamarády byli svědkem rvačky uprchlíků o chleba inscenované před zahraničním televizním štábem. President místního Červeného kříže přišel do sportovní haly v doprovodu lidí z televize. Poznal jsem, že šlo o zahraniční štáb, protože dva z nich mluvili jazykem, jemuž jsem nerozuměl, a také měli sebou muže, který jim tlumočil.

„Potřebuju asi třicet uprchlíků. Hlavně děti, ženy a staré lidi,“ oslovil president Červeného kříže autoritativně uprchlíky, kteří stáli před sportovní halou. Když se shromáždili, pokračoval: „Musíte stát kolem náklaďáku s chlebem a předstírat, že spolu bojujete, jako kdybyste několik dnů nejedli. Nechci vidět, že se někdo usmívá. Musíte vypadat nešťastně.“

Poslechli. Červený kříž byl jejich jedinou nadějí na přežití.

Protože jsem stál poblíž náklaďáku, všechno jsem dobře viděl a slyšel. Když dal televizní štáb signál, že je připraven natáčet, uprchlíci začali „bojovat“ o jídlo. Obklopili náklaďák a začali se strkat a křičet na sebe.

„Dejte mi chleba, už jsem několik dnů nejedl!“ křičel zoufale nějaký mladík a strkal při tom do žen a dětí kolem sebe. „Potřebuju chleba pro své děti! Mají hlad!“ ječela jakási žena a snažila se dostat blíž k náklaďáku. Dva muži házeli bochníky z korby náklaďáku. V jednu chvíli vyhodili velký papírový pytel plný chleba. Utečenci, natěsnaní na sebe, pytel roztrhli a bojovali o bochníky, které rozervali na kusy. Boj trval několik minut. Když dal muž z televizního štábu znamení, že natáčení skončilo, představitel Červeného kříže uprchlíky uklidnil a řekl jim, aby se rozešli.

„Ten chleba si můžete nechat!“ křikl jeden ze zástupců Červeného kříže.

Během celé události se lidé z televizního štábu tvářili profesionálně a ani na okamžik se nepozastavili nad tím, co se kolem nich dělo. Celá scéna vypadala jako by někdo točil hraný film. Když natáčení skončilo, každý pokračoval v tom, co dělal předtím, jako by se nic nestalo.

--------------------------------

Jednou po sbírání jídla v horách přišel táta domů a v obličeji měl výraz hrůzy. Ani se nepřevlékl ze svého pracovního oděvu a mlčky usedl na gauč v obývacím pokoji.

„Co se stalo? Někdo tě dnes napadl?“ zeptal jsem se.

Neodpověděl.

„Co se děje, tati? Proč se tváříš tak, jako bys potkal ducha?“ ptal jsem se znovu.

„Kdyby to tak byl duch a ne ti ubožáci,“ řekl.

„Jací ubožáci? Co se stalo? Prosím tě, řekni nám to,“ naléhala máma.

„Dnes ráno jsme přišli na místo, kde letadla včera v noci shazovala jídlo. Čekali tam i rodiče se dvěma dětmi. Seděli kolem ohně. Paleta spadla přímo na ně.“ Na chvilku se zarazil. „Zabilo je to na místě. Všude byla spousta krve a kusy těl. Jejich krev se smíchala s moukou vysypanou z roztržených pytlů.“

„Znal jsi je?“ zeptala se máma.

„Někdo říkal, jak se jmenují, ale zapomněl jsem to. Lidé, kteří přišli s nimi, seděli opodál. Všechno viděli.“

Máma si sedla na gauč vedle něj a vzala ho za ruku. Nechali jsme je o samotě.

---------------------------------